Dějiny služební kynologie

Z dochovaných historických pramenů a to zejména z archiválií obce Býchory, archivu města Kolín, archívu Muzea Policie ČR, z osobních rozhovorů s pamětníky, historiky policie, četnictva a historiky služební kynologie se mi podařilo shromáždit základní informace k původním majitelům pozemků a současné budovy býchorského zámečku, ve kterém se dnes nachází Výcvikové středisko psovodů a služebních psů v Býchorech u Kolína.

Velkou zásluhu na sběru těchto historických informací, dat, dobových dokumentů, fotografií a dějinných artefaktů, má bezesporu mjr. Bc. Jaroslav Labuta, současný vedoucí výcvikového střediska. Obdobnou měrou pak pplk. Ladislav Šingovský a mjr. Václav Dvořák, oba bývalí vedoucí stejného výcvikového střediska, toho času ve výslužbě na zaslouženém odpočinku.

Mimořádnou zásluhu na sběru těchto historických dat však musím přisoudit panu RSDr. Václavu Zatloukalovi, obecnímu kronikáři obce Býchory, který vede kroniku obce od roku 1967 i s přestávkou v letech 1972–1990. Václav Zatloukal věnoval historii obce Býchory převážnou část svého pracovního života a získal tak pro obec unikátní informace, které do budoucna s určitostí usnadní bádání v jejich historii. A právě z těchto historických pramenů, archiválií a zejména zpracovaných kronik jsem při bádání po bývalých majitelích tzv. býchorského panství a vily nejvíce vycházel. Musím ještě podotknout, že tento obecní historik má úžasnou paměť na jména, a že jakákoliv zmínka k osobě, po které jsem pátral, pro něj nebyla žádnou záhadou.

Nesmím však zapomenout na zásluhy i jeho předchůdců, kteří historická data o obci Býchory mapovali, dohledávali a střádali již od roku 1929, kdy byla založena rukopisná kniha „Paměti Býchor – kronika obce Býchory“.

A i z těchto dochovaných historických dokumentů jsem shromáždil fakta, která mi napomohla zpřehlednit informace k původním majitelům býchorského panství, a proto je mohu nyní předložit v této kapitole současnému čtenáři.

Historické počátky obce Býchory

„…Jméno obce „Bichhor, Bichor, Bychor, Bichora, Bychora, Bichori, Baychor, Bejchory, Beghor, Býchory“ jsou starodávnou vsí. V dochovaných pramenech je poprvé zaznamenána v roce 1352 a to z doby panování Karla IV. Přesnější a úplnější data stěží zjistíme, protože dokumentů z oněch dob, tykajících se obce Býchory, již mnoho není, nedochovaly se a již ani pamětníci nejsou…“.[1]

První listina se jménem Býchory je zaznamenána v dokumentech v roce 1352, s tím, že tento první písemný dokument je uložen v Archívu metropolitní kapituly sv. Víta v Praze, kde ji získali býchorští kronikáři. Konkrétní údaje o jejím vzniku však nejsou známy. Tento údaj o vsi se dotýká jen kostela, ve kterém probíhaly bohoslužby.

I přes to se však objevují v historických archívech jména s přídomkem z Býchor. Jedním z nich byl Haiman z Býchor (v originále Haynmanno do Paychove – kolínský rychtář před rokem 1327).

Dále bylo nalezeno další jméno, a to Alsso de Bichor – Aleš z Býchor – rychtář z Bělé pod Bezdězem z roku 1406.

Další osobností z přídomku byl Adam z Býchor – licenciát kanonického práva, který byl účastníkem koncilu u soudu nad Mistrem Janem Husem v Kostnici. Ale zanechme přídomky a podívejme se na historii samotné obce Býchory.

Z historických pramenů se dozvídáme, že 1359 byl zdejší býchorský majetek rozdělen do dvou poplužních dvorů, kde byli majitelé:

Vladykové Vilém a Jan, Heřman a Albert z Býchor

Na jednom z nich sídlili tzv. Vladykové z Býchor a to Vilém a Jan. V letech 1368–1370 pak Heřman, Jan a Albert. V letech 1368–1372 vlastnil tento dvůr také Hereš z Býchor.

Vilém ze Skochovic, Petr z Javorníku a Kuneš z Olbramovic

Druhý poplužní dvůr měl roku 1359 Vilém ze Skochovic, po něm v roce 1374, písař krále Karla IV., Petr z Javorníku.

V roce 1396 vlastnil býchorský dvůr Kuneš z Olbramovic, který se téhož roku stal purkrabím hradu pražského a dvůr musel opustit.

Diviš ze Sekýřic, Mikuláš a Jan Baychorský z Raškovic a na Tlustovusích

Za husitských válek patřil býchorský dvůr Divišovi ze Sekýřic, od roku 1444 vlastnil panství Mikuláš Baychorský z Raškovic a po roce 1455 přebírá majetky jeho syn Hynek Baychorský z Raškovic a na Tlustovousích.

V následujících letech přebírá panství jeho syn Jan Baychorský z Raškovic a na Tlustovusích a to v letech 1499-1519, který byl zároveň královským výběrčím daní.

Konec vladyckého sídla se datuje někdy kolem roku 1519, kdy král Ludvík Jagelonský vrací městu Kolín všechna práva měst královských, vyloučil Kolín z panství kolínského a k tomuto panství připojil dřívější vladycké a rytířské statky Sendražice a Býchory.

V roce 1556 bylo kolínské panství s povolením zemského sněmu zastaveno na dluh 10000 kop moravskému pánu Karlu z Žerotína. Následná éra není z pohledu historie obce Býchory ve vztahu ke služební kynologii nijak zajímavá až do 18.tého století.

Jakub Veith (1758–1833)

Roku 1829 však kupuje královské kolínské panství Jakub Veith za 610 971 zlatých. Veith byl původně tkalcem a současně hlavním armádním dodavatelem sukna za francouzských válek.

Úspěšným podnikáním vydělal peníze, které mu umožnily koupit celkem 20 panství. Vzhledem k získanému majetku si dal proto jižně od Býchor postavit na okraji jednopatrový obytný dům, kterému říkali místní osadníci „zámek“. Jakub Veith se však ze svého panství moc dlouho neradoval, protože zemřel již v roce 1833. Panství po něm převzal na dlouhých 16 let jeho nejstarší syn Václav. Po jeho smrti zůstali 4 synové a 5 dcer. Jménem dědiců spravoval kolínské panství c. k. setník Skrzsevský. Rychle zbohatnuvší rodina náhle zchudla a byla nucena roku 1862 panství prodat.[2]

František Xaverius rytíř Horský „z Horskýsfeldu“ ( 1801–1877)

V roce 1862 proto panství kupuje od potomků Jakuba Veitha hospodářský rada, průkopník zemědělského pokroku a reformátor František Horský za 460 000 tisíc zlatých.

František Horský se narodil 29. 9. 1801 v Bílině u Teplic v rodině panského úředníka. Studoval na hospodářském ústavu v Českém Krumlově. Později působil téměř 35 let ve službách knížete Jana Adama ze Schwarzenberga, nejprve na Lounsku a Slánsku a poté v jižních Čechách. Pro Horského životní dráhu je příznačná činorodost a ctižádostivost, jejíž kořeny pravděpodobně sahají hluboko do dětství. Jeho pracovní záběr byl neobyčejně široký, navrhoval různé druhy zemědělského nářadí, prováděl pokusy s výrobou hnojiv, zakládal pivovary a ovocné školky.

Horský se zabýval také rybničním hospodářstvím a velkých úspěchů dosáhl při chovu skotu. Byl propagátorem střídavého hospodářství a meliorace a do našeho prostředí prosazoval nové druhy plodin. Navíc své poznatky vydal v mnoha odborných publikacích. O úspěších jeho metod svědčí fakt, že ve čtyřicátých letech působil jako inspektor schwarzenberských a později lobkovických panství a roku 1850 se stal dokonce ředitelem zemědělské školy v Rabíně.

Býchorské panství koupil Horský v roce 1862 značně zpustlé již ve svém pokročilém věku (bylo mu 61 let). I přes neutěšený stav hospodářství (velká část byla zatopena rybníky středověkého původu, zrušenými na konci 18. století) dokázal Horský jeho výnos ztrojnásobit. V rámci panství, které postrádalo dostatečné hospodářské zázemí, vybudoval během šesti let pět poplužních dvorů: Kolínský (Císařoves), Karolín (na Volárně) na počest jména své druhé manželky, Františkov (u Ovčár), Eleonorov (u Býchor) a Hájka (za Ohaři u Sán). Lesy se dělily na 4 revíry. Sánský, Bačovský, Býchorský a Lžovický. K panství patřil též zámek v Kolíně, zámecký pivovar a cukrovar v Zálabí. Na zakoupeném panství uskutečnil vskutku velkou řadu hospodářských reforem, po nichž se kolínské panství stalo vzorem moderního zemědělského rozvoje.

Vrchní správu celého panství si vedl Horský sám, k ruce měl v každém odvětví úředníky. Za jejich pomoci v roce 1865 postavil v Býchorách v blízkosti Veithova domu neogotický zámek, který pojmenoval „Horskýsfeld“.

Stavba byla provedena podle návrhu pražského architekta Eduarda Hally (1817–1876) ve stylu tudorovské gotiky. Stavbu realizoval Horského zaměstnanec Vincenc Starý spolu s tesařským mistrem Kovaříkem. Zastavěná plocha zámku byla v celkové výměře 1682 m². Zámek je vzhledově podobný zámku Hluboká v jižních Čechách a zámečku Miramare v Terstu. Půdorys zámku je obdélníkového tvaru, kde na jeho jižní straně byla přistavěna 25 metrů vysoká věž s cimbuřím. Při zámku se rozkládala krásná veliká zahrada s parkem, která dodnes vévodí původnímu, v současné době zanedbanému zámku.

Horský se dožil osmdesáti šesti let a umírá na svém zámku v Býchorech dne 6. dubna 1877. V této době žily jenom 4 jeho dcery a manželka. O dědictví se podělili všichni pozůstalí, ale zděděné panství držela společně.

Administrátorem panství byl nejprve zeť Horského Hans, svobodný pán von Berlepsch, ovdovělý manžel Horského dcery Terezie. Ten jeden z poplužních dvorů Karolín na Volárně odprodal majiteli poděbradského panství knížeti Philipu Ernstu Mariu Hohenlohe-Schüllingfürst.

Pak panství vedl Karel Kãmpf a to v letech 1891–1893 a následně Jan Pittner v letech 1893-1894. V roce 1894 přebírá panství Adolf Richter, vnuk rytíře Horského.

Adolf Eduard František Richter (1847–1924)

Adolf Eduard František Richter nar. 12. 10. 1847 v Oseku, okres Prachatice, se stal novým majitelem zbytku panství v roce 1894. Jeho manželka Julie byla dcerou Horského. Sám Richter hospodařil do roku 1896 na panství Františkov. V roce 1995 prodal dvůr Františkov v Ovčárech panu Zástěrovi.

Úspěchů svého předchůdce však nikdy nedosáhl, panství bylo postupně rozprodáváno a zbývající část panství a zámek koupil za 350 000 zlatých 27. 12. 1896 kníže Philips Hohenlohe. Richter si ponechává starou myslivnu na spodním okraji panství v Býchorech a zálabský cukrovar v Kolíně, podíly v průmyslových závodech a úzkokolejnou drážku do Kolína. (Později byla drážka prodloužena do Jestřábí Lhoty).

Philip Ernst Hohenlohe-Schüllingfürst (1853–1915)

Kníže Philip zakoupil původní panství pro svou desetiletou dceru Marii, hraběnku z Hohenlohe-Schüllingfürst. Kníže Philip je v době nákupu panství také majitel hrabství poděbradského, pruský major, syn německého kancléře a pruského ministerského předsedy, princ a od roku 1901 kníže. V roce 1904, po tragické smrti mladé hraběnky Marie, která se nešťastné utopila v blízkém rybníčku, kníže již v těchto prostorách nechce pobývat, protože mu místo připomíná zemřelou dceru.

Příběh knížecí rodiny líčí autor knihy „Čaroděj houslí" Stanislav Jandík takto: „…Kníže Hohen-lohe měl mladičkou dceru. Krásná, dobře vychovaná a co by ne? Peněz bylo dost a knížete, který s ní měl velké plány, napadlo koupit nějaké panství jako základ jejího věna. Býchory knížete očarovaly, chtěl je mít stůj co stůj. 350 tisíc za ně dal. Princezna, která sídlila na zámku, měla ráda vodu. Pořád chodila k Labi a přeplavala řeku třeba čtyřikrát. Ale jednou se stalo, že se do­stala do nějakého víru nebo co, strhlo ji to pod vodu a utonula dřív, než lokaj s guvernantkou mohli zavolat pomoc. Kníže odjel z Býchor a již nechtěl o těchto ani slyšet. Nesmělo se před ním vyslovit jejich jméno, a jak o Býchory dříve stál, tak se jich chtěl rychle zbavit. Proto celé panství odprodává za 260 tisíc zlatých známému českému houslistovi Janu Kubelíkovi, který se sem narychlo odstěhoval, aby zde mohl tvořit…“[3]

Jan Kubelík (1880–1940) a jeho syn Rafael Kubelík (1915–1996)

Známý houslový virtuos světového jména, skladatel a majitel panství v letech 1904–1916 Jan Kubelík, se zde usadil se svojí manželkou Mariannou Csaky-Széll z Debrecina. Býchory se za Kubelkova vlastnictví staly vyhledávaným centrem společenského a kulturního života. Co se týče stavebních úprav zámku, omezily se za Kubelkova vlastnictví zejména na úpravy interiéru. Dochované vnitřní vybaveni prvního patra (secesní dveřní výplně, historické lustry a krby) patří zřejmě mezi předměty, které Kubelík shromáždil při svých cestách po Evropě.

V parku byl postaven domek s větrným mlýnem v holandském stylu a na vrchu zvaném Homole byla v roce 1911 zbudována chata.

V průběhu svého pobytu Kubelík provedl v okolí zámku celkem 7 aztéckých vrtů do hloubky téměř 100 metrů, kde byla zjištěna voda podobná poděbradské. Nad jedním z vrtů nechal postavit altán.

Z historie je ještě znám jeho syn Rafael, který se později taktéž proslavil. Nejenom, že byl býchorský rodák, ale byl i proslulý světový dirigent a hudební skladatel a nositel řádu T. G. Masaryka I. třídy.

Po vypuknutí války byla závratně se rozvíjející Kubelkova koncertní kariéra přerušena a brzy nato, v roce 1916, se rodina rozhodla Býchory opustit a přesídlila na Slovensko. V roce 1916 Jan Kubelík z neznámých důvodů prodává své panství dalšímu majiteli a to vlastníkům vinných skladů a velkoobchodů v Praze manželům Rubenu a Johaně Tauberovým. Prodej se uskutečnil za částku 1 200 000 rakouských korun.[4]

Ruben a Johana Tauberovi

V roce 1938 prodal Eugen Tauber svoji polovinu býchorského panství své dceři Gizele, provdané Berendové a synu Vilémovi. Majitelé pak v roce 1939 prodali svůj majetek v Býchorách Dominiku a Boženě Čiperovým ze Zlína. Za jejich působení nebyly zjištěny žádné podstatné změny v hospodářství či budovách.

Dominik a Božena Čiperovi

Dominik Čipera byl zámožný muž, neboť byl v době koupě panství ředitelem Baťových závodů. Jmenovaný byl také v době od 1. 12. 1938 do 19. 1. 1942 ministrem veřejných prací.

Panství v době vlastnictví rodiny Čiperových prošlo generální opravou zámku, který byl vybaven novým, dnes již nedochovaným nábytkem. U dvora byly postaveny tři deputátní dvojdomky a to čp. 140–142, byly zrestaurovány staré pily a u některých znovu zřízeny rybníčky pro chov pstruhů. Také zde byl zaveden chov nutrií. Později, někdy kolem roku 1941, svůj majetek předal svému synovi Janu Čiperovi.

Jan Čipera se však z panství dlouho netěšil, protože v průběhu války a to dne 16. 6. 1944 byl ustanoven nad celým panstvím, v této době ale již velkostatkem, nucený správce Vincenc Rőden. Bydlem v Sedlci u Kutné hory, civilním zaměstnáním hajný a do Býchor pravidelně dojížděl. Majitelem však i nadále zůstává Jan Čipera s tím, že čistý výtěžek z velkostatku plynul do německé pokladny a případný deficit hradil Jan Čipera. 

Národní správa a stát

Po válce byl celý býchorský velkostatek převeden pod národní správu vedenou nadlesním Václavem Flanderou a pod kontrolory Jana Pelikána a Viléma Hrušku. Později zemský národní výbor rozhodl zrušit národní správu a předal velkostatek zpět do vlastnictví Janu Čiperovi. V květnu 1948 byl býchorský velkostatek majitele Jana Čipery, ve smyslu tehdejších zákonů, znárodněn.

Po znárodnění vedl národní správu celého statku statku Dr. ing. Jan Bouček z Prahy. V roce 1949 je do celého zámku umístěna Ústřední dělnická škola pro chemický průmysl. K další změně došlo v roce 1957, kdy je do zámku přemístěn Okresní dětský domov z Kolína.

V průběhu let 1960–1989 mění dětský domov několikrát název na Dětský domov a Osmiletou střední školu s internátem, později Dětský výchovný ústav a naposledy Dětský domov se školou.

Ing. Jan Čipera – poslední majitel zámku

V rámci restitucí po roce 1990 byl zámek v Býchorech, přilehlé budovy a pozemky bývalého panství vráceny ing. Janu Čiperovi, který na těchto pozemcích a nemovitostech hospodaří do roku 2006.

Počátkem roku 2006 Čipera odprodává zámeckou pilu a na konci roku 2006 také samotný zámek s parkem, který přechází do majetku firmy ElitProfit s. r. o., Praha.

Jedná se o firmu, která se zabývá opravami památek, a věřme, že Horskýsfeld bude v brzké době opraven a bude připraven k prohlídkám návštěvníkům ze širokého okolí.

Čiperovi zůstává ještě zbytek bývalé zahrady s jednou stavbou, pár hektarů polí, dvůr Eleonorov a lesy. Tento býchorský majetek v roce 2008 spravuje firma HERA s.r.o.